Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vampire Hunter D: Bloodlust

1. 10. 2006

Alternatívne názvy: Vampaia hantâ D, Vampire Hunter D: Movie
Žáner:
Adventure, Drama, Fantasy, Horror, Romance, Supernatural
Doba trvania: 102 minút
Rok vydania: 2000
Scenár a réžia: Yoshiaki Kawajiri

 

D je divné jméno. Bylo by ještě divnější, kdyby měl D nějaké přátele, kteří by mu tak říkali, ale o takový luxus D nestojí. Je z půlky člověk a ze zbývající půlky nefalšovaný upír. Nikde jej nevítají a kamkoliv přijede, setkává se s neskrývaným nepřátelstvím. Bez domova se z něj stává tulák. Někdo by si na jeho místě pořídil maňáska nebo fotbalový míč, aby nebyl tak sám, ale D má k dispozici svoji užvaněnou ruku, která si s ním ráda pokecá, i když o to zrovna nestojí. Nebýt čistokrevným upírem má své výhody, mezi ty největší patří schopnost pohybovat se na slunci, v noci totiž získávají navrch upíři, jejichž lovem se D úspěšně živí. Přestože v noci není tak silný jako oni, je jeden z nejlepších lovců. Ostatně proto si jej také vybral vlivný baron, aby mu navrátil zpět jeho unesenou dceru. Tu unáší zlotřilý upír napříč kontinentem neznámo kam. D si bude muset pospíšit, protože po vypsané tučné odměně jde i skupinka konkurenčních žoldáků.

Příběh moc kliček nemá, vlastně tu byl už tisíckrát. Základní dějová linka žádné překvapení neskrývá, pohybuje se ale v prostředí mimořádně originálním, vytvořeném mixem žánrů fantasy, scifi a hororu. Každá postavička oplývá nějakou speciální schopností, jenž z ní činí unikát a obávaného smrtícího bojovníka v jednom. Ke slovu se dostává velmi vydařená akční stránka snímku připomínající filmy o komiksových superhrdinech. Celé prostředí je nacpáno k prasknutí nápady a propracovanými detaily. Děj se plynule přelévá v roadmovie režisérovou fantasií, hlavní kostra příběhu zůstává zoufale neoriginální, naštěstí se do popředí dostávají vedlejší dějové linky proplétající se rychle se měnícím okolím.

Drsný svět si žádá drsné hrdiny. D se za celý film neusměje, nemá k tomu žádný důvod a jako osamělý tulák provázený svým prokletím je smířen se svým osudem. Na ostatních postavičkách by se taky dal vyhladit šmirglpapír a drsnost charakterů by mohlo závidět i Sin City. Od slov k činům nemá nikdo daleko, kdo chce přežít musí konat rychle, nejlépe rychleji než ostatní, a tak se ke slovům dostanou nejdříve palné zbraně. Anglická verze kterou jsem měl k dispozici disponovala vynikajícím dabingem. S emocemi je to v animáči vždycky těžké, ale jak ukázali jiní, jde to. Jedna z hrdinek prochází hledáním sebe sama, ve filmu běžná věc, ovšem s tužkou a papírem nabývá problém kritického bodu, který může celou snahu úspěšně pohřbít. Dokonalosti dosáhl Oshii v emocemi přetékajícím Ghost in the Shell 2 (2004), aby přiblížil androida člověku, přihrál mu do záběru psa. Zde si režisér Kawajiri místo toho vypomohl dialogem, vlastně spíš monologem, působícím v celém ději nezvykle a je z něj patrná přílišná snaha "tlačit na pilu".

Zatímco dřívější japonské animáky trpěly mnoha nemocemi, z nichž nejhorší byla "ten obličej je chlap nebo ženská?" doprovázená "dyť se tam nic nehýbe, nekouslo se to?". Zde se povedlo tyto nemoci úspěšně vyléčit a výsledek je o to více příjemnější. Scrolling pozadí je mnohovrstevnatý, obličeje příliš nebrebentí, a tak není důvod se šklebit. Veškerá animace je ruční, tedy určitě byly použity počítače, ale výsledek připomíná klasickou ruční práci. Díky většímu rozpočtu a armádě animátorů je použito více okének, pohyby postaviček jsou svěžejší, propracovanější a méně trhané. Svěžím osvěžením je hra světla a stínu kreslená ručně. Disneyho produkce je trošku dál a trošku jinde, stejně tak Miyazakiho. Na ty první se ovšem koukat nedá a Miyazakiho produkce se soustřeďuje na pohádky, dlužno podotknout, že i dospělí často valí bulvy. Okénka s více pohybovými místy jsou zvládnuta bravurně, byť samotný jejich počet není nijak závratný. V době uvedení (2000) se jednalo o jeden z nejlépe naanimovaných filmů vůbec, určitě o naprostou špičku dvojrozměrné tvorby. Tento náročný a nákladný styl animace pomalu vymírá, jedním z posledních přírůstků je Otomovův dlouholetý projekt Steamboy (2004), který tuto techniku dostal na samotný vrchol společně s poslední Miyazakiho prací. O vládu už se hlasitě hlásí počítače, zejména díky světelným efektům prezentovaným ve fantastickém Oshiiho Ghost in the Shell 2, nebo razantněji v graficky nejlepším současném kousku Appleseed (2004).

Jedinou vadou tohoto snímku je podobnost s Kawajiriho předchozím dítkem, tím totiž není nikdo menší než legendární Ninja Scroll (1993). Technicky jej sice zdaleka nepředčí, ale po stránce příběhu i samotného děje se jednalo o mnohem propracovanější záležitost. Některé speciální schopnosti postaviček jsou vyloženě okopírovány. Samotné emoce a celkové vyznění nebylo ani dorovnáno. Jelikož jsem Ninja Scroll viděl poměrně nedávno, byl pro mě Vampire Hunter D maličkým zklamáním. Vkusná hudba není nijak výrazná a děj skvěle doplňuje, snad až na ten odpudivý ženský sborový vokál.

Co říci závěrem... Vampire Hunter D určitě stojí za vidění, technicky jsou už dneska k vidění lepší kousky, příběhově taktéž, ale ten svět se prostě musí vidět. Máte na to spoustu času, vzhledem k úrodě v posledních letech a dlouhé výrobní lhůtě nás totiž čeká hooodně dlouhé čekání na další animáče... jen aby to už nebylo 3D...

 

Recenzia je prevzatá z hororového serveru Studna.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář